Deprecated: iconv_set_encoding(): Use of iconv.internal_encoding is deprecated in /home/klubprazskychspisovatelu.cz/klubprazskychspisovatelu.cz/libs/Nette/loader.php on line 12

Deprecated: ini_set(): Use of iconv.internal_encoding is deprecated in /home/klubprazskychspisovatelu.cz/klubprazskychspisovatelu.cz/libs/Nette/loader.php on line 2219

Deprecated: ini_set(): Use of mbstring.internal_encoding is deprecated in /home/klubprazskychspisovatelu.cz/klubprazskychspisovatelu.cz/libs/Nette/loader.php on line 2219
Koutek pro básničky | Klub pražských spisovatelů
Klub pražských spisovatelů

Z básní Lubomíra Brožka

Láska
(z připrravovaného cyklu "Kuks")


Je řeka hlubší než mlčení soch.
Vdech, výdech: Dvě vlnky, než je smaže proud
řeky, do níž nelze vstoupit dvakrát,
tak jako dvakrát nelze utonout.

Ať už je řekou cokoliv,
utonout lze jenom jednou.
Když se pod pohrdavými ústy ryb
vlna ze dna haž k hvězdám zvednou,

jako by kdo hladiny zaťal blesk.
NAč mluvit o lásce, nelze-li zamlčet,
co nelze vyslovit. Jen šťastně zešílet

v hukotu vod, které tě vezmou
matčinu náručí. A palv! Na cestu polibek.
Neboj se maličký...Utonout lz ejenom jednou.

a už tě strhne proud
Než se stačíš zeptat Proč,
odkud a kam, už tě nese proud.
v řece, do níž nelze vstoupit dvakrát,
tak jako dvakrát nelze utonout.




....................................................................................................................................

Z veršů Vladimíra Stibora

Příbramský přítel

Básníka Jana Mičku jsem miloval.

Nemohl jsem pochopit,

že raději pro svou rodinu vařil rajskou

na celý víkend,

než by seděl v křesle

a poslouchal verše, hudbu hloubek,

kam nesmíme,

tu možná ano,

ale nejvíce si vzpomínám,

jak jsme proti sobě kráčeli opuštěným náměstím

u kostela svatého Jakuba,

až jsme se málem srazili čely.

Byl jsem jedním z posledních,

kdo s ním mluvil před smrtí.

„Boha jsem minul,“

říkal Jan, „a na lavičce onkologie

jsem ho nepotkal.“

Ta báseň mi dodnes

nezmizela z paměti.

Stisk ruky měl pevný.

Vladimír Stibor 20. června 2017

Zpověď

Už mne nepoučuje,

neříká odkud mám jít a kam

a mám-li projít minovými poli,

varuje samotnou noc,

hvězdy hřadující v akátech,

ale mně nedaruje jediné slovo,

ani se neohlédne,

proč také?

Možná ukamenuje jen výkřik

a sépie plující hluboko námi

jako hejno slepých krasavic.

Mám-li se s tebou s blížit,

připustí nakonec,

bude to pod jakoukoliv jinou záminkou,

abys nemohl říct,

že jsem na tebe nemyslela.

Sonet o poušti, co nás málokdy opouští

Z těch slov, co šlápnou do louží,

budu jednou celý špatný.

Z těch slov, co se rozmnoží,

napíší vzkaz v noci neúplatný,

kde stojí zcela jasně dáno,

že ten, kdo přináší plástve medu,

už se neprobudí ráno

a k večeru ho dají slepci k ledu.

Z těch slov, co měla být mou živností,

jsou jenom termiti a poházené kosti na poušti;

lze z nich složit docela malý chrám.

Jenom v něm se světlu odpouští,

bere nás za ruce a vede do houští;

trny od krve jsou nevšední polibky a ještě větší klam.

Vystoupí-li...

Vystoupí-li na kazatelnu,

nemůžeš se před ní nikde skrýt.

Ani v ohanbí básně,

ani ve stínu,

ani za oltářem,

na němž dohořívá svícen

z loupané mědi

a třpytí se,

jak by měl po vlásečnicích

vstoupit a plamenem olíznout

tvé skráně,

kapku ticha na hřbetu dlaně,

než se na obzoru světla rozbouří.

Vystoupí-li na kazatelnu,

začne odpočítávat dny,

hodiny

a polibky.

U nich si ale nebude jistá.

Co jsem neřekl svému otci

Kdybys viděl,

jak obcházím stromy

čím dál z větší dálky,

možná bys zatajil dech.

Větve vrhají stín,

svírají má zápěstí,

vždycky nechají ostružinové trny

zaseknuté uprostřed odpovědí.

A mezitím loví plevelná slova,

mrtvé úhoře,

které nechce ani samotný břeh.

Už by se mi chtělo říct:

Čekám na vítěze,

na poutníky běžící houfně kolem stolové hory.

Pak se nadechnu,

ze strže se vynoří volavka popelavá

s breviářem rána.

Poklekne, začne-li předčítat.

A říká: Nemáte-li strach,

opakujte po mně alespoň chvíli,

než mě slunce stačí převléknout.

Kdybys viděl,

jak obcházím zástupy jejich ctitelů

a srdce,

mám-li nějaké,

se mi svírá.

Vladimír Stibor 5. března 2016

Nejsem...

Nejsem ani zrnko písku

u tvých nohou;

nejsem ani z obelisku,

z něhož vítr

odsekává tu rty,

tu sázku na bolístku.

A zatím to jsou rány

hluboké jak černé zprávy v tisku,

rozšklebené výškou

a vryté do vnitřní aorty

sportovního disku.

Jednou dopadnou

daleko před námi.

Navzdory zákazům

Zakazuji si vstupovat

do téže řeky,

i když tuším,

že znám místo,

-nebo jsem alespoň o tom slyšel

z úst děkana z milevské baziliky,

který by se skřípěním zubů

a s velikým přemáháním nevyhnal od svých dveří

Mistra Jana,-

kde je to možné.

Zakazuji si psát básně,

protože mě usvědčují čím dál častěji

o náhorní planině,

kde se otáčí vítr

a nedovoluje mnohým vstát,

padnou-li.

Zakazuji si na tebe myslet…

Přináší mi to bušení srdce,

bolesti na hrudi

a nakonec nesmírné potěšení,

neboť je větší krásy než slyšet

Lazare, vstaň a choď,

žena se ti vrátila.

Na svatého Valentýna

Zdá se mi,

že má v uchu náušnici

z podzimních jeřabin

a také v podbříšku;

hladí své příští stíny,

překrývá dlaní ticho na lůžku.

Nakloní hlavu,

Přijdeš-li,

prosím ještě o jednu kávu.

Přespání na horách

V posledním čtení

nezmíním řeku

pramenící mezi chrámovými
ledovci

a chatrčí pastevců,

kam stéká slunce.

Přešlapuje v krvi jeřabin.

Modlí se za tvé jitřní rty,

paže pozvedající tmu.

Nestačím sejít do údolí.

Až natáhneš ruku

Až řekneš:

zapomenu,

vrátím se.

Houpací křeslo nechám potáhnout

brokátem z kůže kosatek

a mučedníků.

Přespávají v ambitech,

ale mám-li říct pravdu,

pochodují celou noc

po schodišti nahoru a dolů

a také dovnitř,

aby se celou svou vahou mohli pověsit na kliku

a vejít do chrámu vyhnanců.

Nakonec

hoří pro slova,

která neprojdou ústy.

Mlžné ohně zapalují na horách

a bláhově si myslí,

že led se vždycky rozezpívá

nad hranicí smrti.

Vladimír Stibor 12. ledna 2015

Menší vodní hra

6. dubna 2014, 12. 45 hod.

Až vstoupím do neznámých vod,

zachytím v očích trsy pobřeží.

Červenozelené boky rybářských člunů

přešijí vlajkový kód;

vlečné kotvy dostanu náhradou

za tvou pláž.

Pláž sluncem spálenou.

Lodní modlitba

5. dubna 2014

Věřím v nepotopitelnou loď,

všichni se mi smějí jak mlžné ostrovy;

tisíckrát slyším Vstaň a choď,

pavoučí tma kotví mezi domovy,

z nichž na znamení smíření

hořící větve jeřabin

zatracují slova, nabízejí zjitření

v poslední misce vin –

je z pálené hlíny,

z režné trucoviny.

Z tvých ušních lalůčků.

Neštěstí je rovněž z čertoviny,

jak kámen podkládaný klíny –

smrtí dvanácti měsíčků.

Dopis nejstarší lásce

14. dubna 2014

Odněkud někam

je stejně daleko,

jako když drahokam

půlí své vzkazy na světlo.

Zahřívá lehce dlaň;

nejednou tu nebývale menší.

Zastihne ebenovou laň,

zraněnou poznáním, drsnější a sladší;

sám ale bude netrpělivější, rozdvojen.

Daleko od moře, přesto příbojem

vláčen na počest dlouhonohých tanečnic.

Domy živých i mrtvých prohoří Egyptem,

kazatelna s klečícím poutníkem

vyčistí slzavé údolí od sinic.

6. února 2014

Až budu klesat k zemi

jako vzduchoplavci,

odříznu koš,

zbavím se zátěže;

růže z popela.

o nichž jsem ti vyprávěl,

nezapřou v sobě poušť.

Až budu klesat k zemi

a bude mi zbývat

několik posledních polibků,

vzpomenu si na tebe.

Okolo tvého domu chodilo se k řece,

jeptišky házely labutím

ztvrdlý chléb i příběhy;

zvon do mlhy

zahřívaly tekutým stříbrem.

Čas, v němž se rozlévá očekávání

12. ledna 2014

Přijde na místo,

řekne: Zde se potápělo slunce;

narazilo na dno,

vytahovalo vrše

plné drobných ryb.

Ty větší by se nenechaly vyplašit

ani za nic na světě,

jen v řetězech odvést mezi útesy.

Přijde na místo,

zakloní hlavu,

rozprodá rybářské sítě

za směšně nízkou cenu,

roztrhá bouřkové plachty kosatky.

Hrst modliteb vymění

za tvé ušní lalůčky.

Pohlazení

27. listopadu 2013

Mluvíš-li se mnou,

jsem jako nahá,

když mě vysvlékáš...

Jindy nacházím

hluboko pod sebou,

snad zakopanou v zemi,

světelnou loď.

Prohořívá trsy mých vzpomínek.

............................................................................................................................................................

Z veršů Marka Řezanky

Balada o pokrytcích

Noví jsou kněží, kázání však stejná

kalich zas plní ze vznešených frází

snesla se supů nepřeberná hejna

klovou a klovou, z toho věru mrazí

S pokorou hledět máme na obrazy

to, že jsou lživé, na tom nezáleží

aspoň to tvrdí novodobí kněží

Dokud z nás tyjí, tak jsme pro ně drazí

Že jim jde o nás? Tak to vskutku stěží

Preláty máme, Jan Hus ale schází

V jedinou pravdu víra neochvějná

se jako kdysi opět i dnes razí

Ve slovech zlato, z činů páchnou lejna

u mocných není nouze o podrazy

Kněží jsou ovšem v přetvářce své nazí

Ledaskdo tuší, o co že tu běží

Na čem že stojí systém, celý režim?

Na zisku hrstky, před níž se pak plazí

ti, kterým řeknou, že je žár, když sněží

Preláty máme, Jan Hus ale schází

Že má být pravda žena neprodejná?

Když platí zlatem, když jsou všude srázy

moc peněz bývá přímo čarodějná

za ni se koupí šašci, děvky, vrazi

podplatí zkrátka, koho nevyrazí

Vzdělání, to si kněží vždycky střeží

nešlo by držet koně bez otěží

Když řeka bouří, umravní ji hrází

Víme, že přijde papež po papeži

Preláty máme, Jan Hus ale schází

Svině dál tloustnou, u koryta leží

Elita chrochtá – z ovládaných těží

Kopne a říhne - to jsou její vzkazy

Turci jsou zvadlí? Poturčenci svěží

A těch tu máme… Jan Hus ale schází

........................................................................

Epigramy s dírou na patě

Příklady táhnou

Vyzval všechny k dialogu

že své kroky vysvětlí

Nato napsal na svém blogu:

Nepůjde to bez metly

Trampoty s večerní toaletou

Podělal se, jak se, patří

a hned štětku hledá

Zůstaly mu jen zvuk na tři

a tvář velmi bledá

Žádná štětka, zadek holý

s mísou radši nezápolí

Nechá bordel, jsou to muka

zůstala mu pouze ruka

Odskočil si za pětku

nemá nárok na štětku

Není štětka jako štětka…

Někdy je ta situace

vysloveně různá

Jeden dělá provokace

druhý chybu uzná

Jednomu jen bordel zbývá

když chce štětku ryzí

Jiný štětku používá

s tím, že bordel zmizí

...........................................................

Když se postavil sloup…

„Mamííí, proč ta divná paní

draku dupe na hlavu?“

„Neotravuj, nemám zdání

Jdeme, nemám představu“

„Proč tu ten sloup vlastně stojí?“

Děcko si dál vede svou

„Vidíš? Spěchám, je to v loji

Ty tvé otázky mě štvou“

Tu se k nim někdo přitočil

„To je Panna Marie“

„Má hrozně divný obočí

a to draka zabije?“

„Drak je symbol protestantů

proto má být zadupán

Sloup nám postavili z grantu:

Habsburk byl prý milý pán“

„Habsburk? Řekni o něm více“

„Pod ním náš lid naříká

Setnul pánů skoro třicet

sešel v roli staříka

Ztuhlý, křivý, pysky velké

v těle samá choroba“

„Tak to už ho vidím celkem

Knížeti se podobá“

„Pro nás byla Bílá hora

milé dítě, ničivá

víc než požár, víc než mor a

z toho zkrátka vyplývá:

To sem špalek už dát mohli

na němž hlavy dali stít“

Děcko upustilo rohlík

v dítěti se vzbudil cit

Neznámý pak ještě dodá:

„Byla válka – třicet let

Po ní sloup tu vznikl, škoda

uměl bych ho oželet

Bezručův dům klidně zboří

zato sloup se postaví

Společnost nám vážně choří

jde jí víc než o zdraví

Jde jí vlastně o přežití

identitu pozbývá

do hlubiny dál se řítí

i s půl litrem od piva“

Je už pozdě? Nejpozději?

Je to tristní sestava:

Národ neznalý svých dějin

národem být přestává


webdesign, tvorba webových stránek | mapa webu | Powered by Nette Framework | © 2017 Klub pražských spisovatelů